M.D.I.S.

Odpuštění sobě i druhým a pocity viny

(úryvek z knihy)

„(… V) autoritářské struktuře je hříchem neposlušnost, za což se musí platit kajícností, následuje potrestání, které vede k obnovené podřízenosti. V modu bytí, neautoritářské struktuře, je hříchem nepřekonané odcizení a lze ho napravit jen plným rozvinutím rozumu a lásky, být za jedno se světem.“ (Fromm 1994, s. 99)

Když se v našich životech přihodí něco nečekaného, hrozivého, něco, co jsme si ani ve snech nedokázali představit, máme někdy tendenci hledat odpověď na otázku PROČ. Proč se to stalo?

Proč právě nám? Odtud je jen kousek k otázce, kdo za to může. Někdy obviňujeme sebe (kdybych tenkrát udělal nebo neudělal to či ono …), jindy druhé (lékaře, blízké, faktické viníky nehod apod.). Jde o přirozenou potřebu člověka vysvětlit a zdůvodnit nevysvětlitelné, nepochopitelné. Vznikají tak pocity viny, sebeobviňování, obviňování druhých. Bludný kruh.

Čeká nás mnohdy dlouhá cesta ke smíření a přijetí toho, že tragédie a nehody se v životě stávají a nemusejí mít žádnou příčinu. Nebo že příčiny mají v chybách našich a ostatních lidí, ale staly se, jsou nezměnitelné a nám nezbývá než s nimi žít.

I. D. Yalom v jedné ze svých knih napsal, že nadějí na lepší minulost se budeme muset jednoho dne vzdát. Ale co pak? Jedině člověk se může silou vůle a ducha rozhodnout, že nemá význam litovat se a ponořit do role bezbranné oběti shody okolností. Že nemá význam donekonečna hledat odpověď na otázku, kdo za to může. Jen člověk se může rozhodnout jít dál a bojovat, rozhodnout se, že jej osud nezlomí, a přetvořit tragédii v tvůrčí a smysluplné pokračování života se všemi omezeními, které mu ztráta nebo tragická událost přinesla. Je velmi povzbuzující, že jsme schopni to dokázat, byť může situace v určitých chvílích vypadat jako bezvýchodná. Když budete chtít, tak to dokážete. Ne hned a jednoduše, ale dokážete.

Odpuštění sobě i druhým vyžaduje čas. Je důležité vědět, že nemusíte odpustit, že nemusíte odpustit hned a všem. Nic nemusíte, důležité je to, co chcete, a co je pro vás důležité. Dopřejte si čas, který potřebujete. Čas na smutek, čas na uzdravení, čas na odpuštění. Věci se prostě stávají a minulost nezměníme. Můžeme se namísto toho dívat do budoucnosti a uvažovat třeba nad tím, co nás to všechno má naučit.

Jak s tím vším žít se vztyčenou hlavou. Jaký v tom všem najít smysl, který nám pomůže nést náš další život. Tím smyslem může být třeba láska. Dávání bez očekávání. Vědomí toho, že dělám správnou věc. Hrdost na to, že jsme vše překonali a žijeme pro druhé i pro sebe. Může to být víra a pomoc druhým. Může to být cokoli, co vám pomůže smysluplně žít.