Vztahy pod tlakem
(úryvek z knihy)
Narození dítěte s postižením, vážný úraz nebo smrt blízkého člověka představují extrémní zátěžovou situaci rovněž v rovině vztahů s partnerem, přáteli, rodinou a postojů k sobě samému.
Ne každý vztah, ne každé partnerství takovou zkoušku vydrží.
Člověk je jediný tvor, který si uvědomuje vlastní bytí. Jediný tvor, který si uvědomuje vlastní konečnost, uvědomuje si, že je smrtelný.
Jediný tvor, který dokáže ublížit nebo i zabít ze zlého úmyslu, z touhy po pomstě, z nenávisti. Nikoli jen na základě instinktů, které nejsou ani dobré, ani zlé a
kterými příroda vybavila zvířata (i nás).
Člověk je jediný tvor, kterému se kdesi hluboko uvnitř ozývá svědomí, jediný tvor, který dokáže zničit sám sebe na základě pocitů viny, ať již jsou skutečné, nebo domnělé a sebedestruktivní.
Je také jediným tvorem, který dokáže vědomě milovat, dávat, podporovat, přitakat životu takovému, jaký je, nacházet smysl, potěšení, naplnit a rozvinout svůj jedinečný potenciál,
jímž ho příroda (Bůh, osud, vesmír či rodiče) obdařila.
Ve skutečnosti je člověk ve své existenci osamělý. Ač obklopen blízkými, přáteli a milující rodinou, je přesto sám. Sám na veškerá rozhodnutí týkající se jeho života.
Druhý člověk nám poradí, podpoří nás, ale rozhodnutí musíme udělat jen my sami za sebe. Zároveň jsme to jen my sami, kdo je za svůj život a tato rozhodnutí odpovědný.
Je to děsivé, ale osvobozující zároveň. Jsem to jen já, kdo svými rozhodnutími a kroky utvářím svou životní cestu.
To platí, i pokud nám osud do cesty vloží nějakou děsivou ztrátu nebo zkušenost.
Vždy jsme to jen my sami, kdo se může rozhodnout vzdát se, nebo bojovat a jít dál se vztyčenou hlavou.
Tyto myšlenky existenciálních filozofů a psychologů (J. P. Sartre, V. E. Frankl, Y. D. Yalom a další) jsou poněkud hrozivé, ale současně osvobozující.
Dávají nám naději a víru v ohromující duchovní sílu člověka a jeho schopnost zvládat nemožné.